Často tyhle první listopadové dny házíme do jednoho pytle zkrátka jako „Dušičky“. Ale když se podíváme hlouběji do kalendáře, do historie a hlavně za hranice naší země, zjistíme, že vzpomínání na ty, kteří tu už s námi nejsou, má po světě neuvěřitelně pestré a fascinující podoby.
Zmatek v kalendáři: Proč máme 1. a 2. listopadu?
Abyste pochopili, proč se začátek listopadu nese v takovém duchu, musíme se podívat do historie. Církev totiž tyto dny nerozdělila náhodou.
1. listopadu - Svátek Všech svatých: Tento den je věnován všem svatým. Tedy těm lidem, kteří podle křesťanské tradice žili spravedlivě, už došli do nebe a církev nám je dává za vzor. Je to den naděje a oslavy.
2. listopadu - Památka zesnulých (Dušičky): Teprve druhý listopadový den patří našim blízkým. Vznikl až v roce 998, kdy ho ustanovil opat Odilo z francouzského kláštera Cluny. Proč? Zavedl ho jako den modliteb za všechny běžné lidské duše, které se na svou cestu do nebe teprve připravují v očistci a potřebují od nás živých pomoc a modlitbu, aby našly klid.
Ve skutečnosti ale církev tímto datem jen velmi chytře navázala na mnohem starší pohanské tradice (ať už ty keltské, o kterých se dočtete v článku Halloween: odkud přišel a co s ním dokážeš, nebo ty naše slovanské). Naši předkové totiž odjakživa věřili, že právě na přelomu podzimu a zimy je hranice mezi světem živých a mrtvých nejtenčí.
Když se duše vrací domů: Naše tichá a trochu temná tradice
Myšlenka, že se duše zemřelých na jednu jedinou noc v roce vracejí k nám na svět, byla v naší české a slovanské tradici brána nesmírně vážně. A protože se mísila s představou křesťanské očisty, měla docela melancholický a vážný nádech. Věřilo se totiž, že vracející se duše jsou unavené a trpí.
Lidé jim proto večer nechávali u kamen volnou židli, aby si mohly odpočinout. Do ohně se vhazovaly kousky jídla, aby se duše posilnily. Dokonce se do lamp místo klasického oleje lilo máslo - to proto, aby si zbloudilé duše mohly namazat popáleniny, které utržily v očistci. Ráno se pak pečlivě zametala podlaha od dveří směrem k oknu, aby se duším pomohlo zase v klidu odejít. Oheň a svíčky, které dnes pálíme na hrobech, tedy původně neměly jen symbolizovat věčné světlo, ale měly prochladlé duše doslova zahřát na jejich cestě.
Také se peklo speciální pečivo, kterému se říkalo „kosti svatých“ nebo „dušičky“ - rohlíky ve tvaru zkřížených kostí, kterými se obdarovávali chudí. A právě tady najdeme nečekanou spojitost s jihem Evropy.
Jižanská pohoda: Marcipánové kosti a dárky od mrtvých
Když se přesuneme do prosluněnějšího Španělska, zjistíme, že jejich pojetí (slaví se tu hlavně 1. listopadu) má k našim Dušičkám hodně blízko, ale je typicky jižansky společenštější. Smutek se tu přirozeně prolíná s oslavou.
Celé španělské rodiny se vydávají na hřbitovy, hroby doslova zavalí obrovskými pugéty květin a pečlivě je leští. Není to ale jen o tichém vzpomínání. V ulicích a kolem hřbitovů to voní pečenými kaštany (těmto slavnostem se říká Castañada nebo Magosto) a pekárny praskají ve švech. Nejtypičtější sladkostí jsou tu Huesos de Santo (doslova kosti svatých) - nádherné válečky z marcipánu plněné sladkým žloutkovým krémem, které opravdu připomínají malé kůstky. Pečou se i malé smažené koblihy Buñuelos de Viento, o kterých stará pověst říká, že každá snědená kobliha zachrání jednu duši z očistce.
A v takové Itálii, konkrétně na Sicílii, to posunuli ještě o kousek dál - děti tam věří, že jim v noci na 2. listopadu zesnulí příbuzní nosí dárky a sladkosti. Smrt se tak krásně a nenásilně propojuje s dětskou radostí.
Latinská Amerika: Smrt jako důvod k obrovské oslavě
Úplně jiný svět je pak Latinská Amerika. Mexický Día de los Muertos (Den mrtvých) vychází z naprosto stejné základní myšlenky jako naše tradice - tedy že se duše vracejí na jednu noc domů. Zatímco u nás to ale dostalo tichý a uctivý nádech, Mexičané (díky svým aztéckým kořenům) to pojali jako tu největší a nejradostnější rodinnou párty v roce.
Smrt tam není vnímána jako definitivní konec nebo hrozba zosobněná děsivou lebkou. Je to zkrátka jen další etapa. Duše se nevracejí proto, abychom je litovali, ale proto, aby si s námi užily to, co milovaly za života. Proto rodiny staví doma nádherné, několikapatrové oltáře. Ty přetékají fotkami, oblíbeným jídlem, tequilou a jsou obsypané oranžovými aksamitníky, jejichž silná vůně má duším pomoci najít cestu domů. Všude hraje hudba, lidé se malují jako elegantní kostlivci a vzpomíná se hlavně na ty veselé a vtipné historky. A třeba v Guatemale rodiny dokonce pořádají festival obřích papírových draků, přes které s předky rovnou komunikují až do nebe.
Zajímavost z Asie: Dokonce i na druhé straně světa uctívají mrtvé v podstatě stejně, jen si to posunuli na léto. V Japonsku se slaví svátek Obon, při kterém lidé zapalují papírové lucerny a pouští je po řece, aby duším ukázali cestu bezpečně domů.
Jak to všechno do sebe zapadá u nás doma
Když se nad tím vším zamyslím, musím říct, že u nás se to všechno vlastně krásně mísí. Samozřejmě se držíme té naší české tradice - jedeme na hřbitov, zapálíme svíčku a v tom běžném podzimním shonu se zkrátka na chvíli zastavíme a ztišíme. Na druhou stranu se s dětmi nevyhýbáme ani Halloweenu, protože to dlabání dýní a masky k tomu podzimu prostě tak nějak hravě patří.
Ale musím se přiznat k jedné věci. Vnitřně je mi už dlouhá léta, dokonce dávno předtím, než jsem ty tradice začala nějak hlouběji zkoumat, suverénně nejbližší právě ten mexický způsob. Přijde mi neuvěřitelně osvobozující a krásná ta myšlenka oslavovat život těch, kteří tu s námi byli, místo abychom jen plakali nad tím, že už tu nejsou.
I proto se u nás v posledních letech ujala taková naše malá, rodinná tradice. V těchto dnech si s dětmi pravidelně pouštíme animovanou pohádku Coco. Jestli ji náhodou ještě neznáte, z celého srdce vám ji doporučuju. Nádherně, barevně a neuvěřitelně laskavě ukazuje tu nejdůležitější myšlenku vůbec: že vzpomínání na naše blízké nemusí být jen plné smutku. Naši milovaní tu s námi žijí dál, tvoří naši historii a definitivně odcházejí až ve chvíli, kdy na ně přestaneme vzpomínat.
Výzva na tento týden
A jak to máte vy? Jste spíše pro tiché, zádumčivé české Dušičky, milujete halloweenské dýně, nebo byste si nejraději dali španělské marcipánové kosti a vzpomínali s úsměvem?
Sem patří i tato témata: Halloween: odkud přišel a co s ním dokážeš · Dětský den - tipy na dárky · Den otců - dárky pro muže s příběhem